Tereza Machová – "Závody do vrchu jsem si oblíbila natolik, že mě nic jiného zatím neláká..."

06.09.2022

V dnešním rozhovoru vám představíme vycházející hvězdu závodů do vrchu - Terku Machovou, šestadvacetiletou krásku, milující cestování, turistiku, lyžování, malování a hudbu. V rámci závodů do vrchu se během několika let vyšplhala od sériového vozu Suzuki Swift až do závodní sedačky kopcového speciálu Norma. Kde všude můžete tuto sympatickou závodnici s její modro-růžovou střelou potkat, jaké byly její začátky a co plánuje do budoucna, se dočtete právě teď.

Ahoj Terko, můžeš prosím našim čtenářům přiblížit tvé první krůčky v motorsportu a kdo tě k závodům přivedl?

Motorsport sleduji už od malička. Taťka dříve jezdil závody do vrchu a často jsem jezdívala s ním. Když jsem si udělala řidičák, prosila jsem taťku, jestli by mi nepůjčil auto a nemohla bych se svézt například na okruhu v Hradci Králové nebo ve Vysokém Mýtě a nakonec to dopadlo. K závodům mě tedy přivedl taťka, bez jeho podpory by pro mě bylo velmi těžké začít.

Momentálně se věnuješ závodům do vrchu. Proč jsi se rozhodla právě pro ně?

Ze začátku to byla pro nás nejjednodušší a především nejdostupnější volba, jelikož závody do vrchu jezdil dříve taťka a závodní auta si stavěl téměř sám. Postavil mi nejprve téměř sériovou Suzuki Swift, se kterou jsem začínala v Edda Cupu.

Závody do vrchu jsem si ale oblíbila natolik, že mě aktuálně jiná disciplína příliš neláká. Je skvělé, že můžete jet například s formulí na trati, která vede mezi stromy. Je tu hodně adrenalinu, krásné tratě, úžasní diváci, prostě srdcovka.

Tvůj první závod do vrchu byl v rámci seriálu Edda Cup s Golfem GTi. Pamtuješ si jeho průběh a tvé pocity?

Tento závod si samozřejmě moc dobře pamatuji. Konal se na okruhu v Hradci Králové a bylo to poprvé, kdy jsem v autě seděla sama. Předtím jsem jela asi dva závody, při kterých vedle mě seděl taťka. Mé pocity z tohoto závodu jsou rozporuplné. Závod jsem si velmi užívala, ale nedopadl pro mě dobře. V jedničkovém Golfu nebyl posilovač a měla jsem celkem velký problém ho uřídit. V kombinaci s velkým nasazením to vedlo k tomu, že jsem se ve "vracáku" nestihla pořádně otočit, vyjela jsem moc ze široka, nakopl mě tam kanál a utrhl mi řízení, takže už nešlo nic dělat. Díky tomu mi ale taťka začal stavět tu sériovou Suzuki.

"Bez podpory mého taťky by pro mě bylo velmi těžké začít."

Věnovala jsi se někdy i jinému odvětví motorsportu, než kopcům?

Jednou jsem jela s taťkou rallye jako spolujezdec, jinak ne. Na začátku sezóny jezdíme testovat na okruhy, ale to je v rámci příprav na vrchařskou sezónu.

Do jaké soutěžní kategorie v závodech do vrchu spadáš?

Do kategorie E2-SC - 2000, to je kategorie pro dvousedadlové monoposty s objemem do dvou litrů.

Nyní závodíš se speciálem Norma M20, takzvaná "placka". Přibliž nám prosím, jak takové auto funguje a jak se ti, jakožto ženě, řídí.

Norma funguje výborně, ale s autem toho nemá příliš společného. Je to hodně o přítlaku a celkově o nastavení. Díky přítlaku Norma funguje nejlépe ve vyšších rychlostech, kdy se jakoby "přicucne" k trati. Jakmile ale máte pořádný přítlak, volant úplně "ztuhne" a je poměrně těžké zatočit. Mimo tyto situace se s ní ale zatáčí poměrně hezky a posilovač není potřeba ani pro ženy.

Mimo to, že mám hlavu venku, jsem si také trošku zvykala na pohon zadních kol, jelikož jsem dříve závodila vždy s "předohrabem". Zároveň je Norma velmi lehká a výkonná, takže je zde nutné více pracovat s plynem. Z čeho jsem ale byla nejnadšenější jsou brzdy, jelikož jsem schopná zastavit téměř na místě a nechytám žádné "saně". Celkově se Norma ovládá krásně.

" I můj přítel je pro mě velkou podporou. K závodům do vrchu jsem ho přivedla já."

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Aktuálně asi překonání rekordu Edity Práškové na Ústecké 21. Dále si velmi cením 1. místa ze Šternberku v kategorii E1-1400, kterého jsem dosáhla ještě se "Sůzou" (ne s tou první "sériovou", později jsem jezdila s upravenou Suzuki Swift).

V jakém závodním týmu působíš?

V týmu GMS Czech Racing Team, ve kterém působí i Miloš Beneš, který nám velmi pomáhá s nastavením.

Máš nějakou svoji oblíbenou trať, kam se ráda vracíš?

Mou nejoblíbenější tratí je asi Ústecká 21, ale také mám velmi oblíbený Albrechtický kopec či Zámecký vrch.

Zhodnoť nám loňskou vrchařskou sezónu. Co se ti povedlo a co bys ráda zlepšila?

V loňské sezóně jsem příliš mnoho závodů nejela. Původně jsem tuto sezónu chtěla pojmout pouze jako seznamovací s Normou a trénovat na okruhu. Nakonec jsem to ale nevydržela a jakmile jsem odjela první závod do vrchu v Náměšti nad Oslavou, hned jsem se chystala na další. Kvůli covidové situaci byl ale zmiňovaný závod odložen na léto a dalším byl pouze Lanškroun, následně jsem jela ještě Benecko v rámci Edda Cupu. S časy, které se mi podařilo zajet, jsem byla pro začátek velmi spokojená, ale samozřejmě je na čem pracovat. S Normou se ještě stále učím, takže je tu ještě poměrně velký prostor pro zlepšení, díky čemuž se mi zlepšování a posouvání časů zatím daří. Za nejlepší výsledek loňské sezóny považuji absolutně 3. místo na Benecku.

Máš nějaké sny v motorsportu, které by sis ráda splnila?

Jeden ze snů, který se zatím nejvíce přibližuje možné realitě je zúčastnění se italského závodu Trento Bondone. Dále bych ráda někdy odjela celou sezónu v rámci mistrovství Evropy v závodech do vrchu a dalším snem je svezení na Pikes Peak.

" Závody do vrchu jsou srdcovka. Hodně adrenalinu, krásné tratě a hlavně úžasní diváci. Je prostě úžasné jet s formulí po trati, která vede mezi stromy."

Jak se k tvému koníčku staví tvá rodina a přátelé? Podporují tě v tom, co děláš?

Rodina mě velmi podporuje, tedy především taťka, mamka z toho (kvůli strachu) zrovna nadšená není. Přátelé mi fandí a také mě velmi podporuje přítel, kterého jsem k závodům do vrchu také přivedla.

Máš nějaký svůj jezdecký vzor, který je ti inspirací?

Mým vzorem je Miloš Beneš, který je opravdu profesionál, jede fantasticky, umí si sám nastavit auto, a dále dobře vyhodnocuje situaci, kdy je potřeba ještě přidat a kdy ne.

Dále mi vždy byla velkou inspirací Michèle Mouton.

Utrpěla jsi někdy na závodech nějakou větší nehodu? Jak ses k tomu případně postavila?

Největší nehodu jsem měla ve Šternberku v roce 2016, když jsem zde jela poprvé ještě s první Suzuki. Tehdy mě nikdo nestihl upozornit na Plechovou zatáčku, tak to špatně dopadlo. Mně se naštěstí nic nestalo, ale auto vypadalo na pohled hrozně. Naštěstí šlo jen o plechy, těhlice, ramena a kola, tak to taťka zvládl opravit do dalšího závodu a mohla jsem zase jet.

" S časy jsem spokojená, ale pořád je na čem pracovat."

Měla jsi někdy důvod se závody skončit?

Zatím jsem důvod naštěstí neměla.

Jak se k tobě muži staví jakožto k závodnici? Setkala ses někdy s podceňováním a kritikou jak na závodech, tak v běžném životě?

Asi mám štěstí nebo to nějak nevnímám, ale nenapadá mě žádná situace, kdy bych se s kritikou či podceňováním setkala. Sem tam samozřejmě někoho překvapí, když z auta vyleze holka, ale to je spíše v pozitivním smyslu. Na závodech převládá přátelská atmosféra a tyto předsudky vnímám spíše na veřejných silnicích než na závodních tratích.

Chtěla bys na závěr něco dodat nebo vyzdvihnout?

Na závěr bych chtěla moc poděkovat za rozhovor. Dále bych zde ráda poděkovala především taťkovi za vše, co pro mě dělá, rodině a GMS Czech Racing Teamu.