VERONIKA TIMKOVÁ – "Děkuji Bohu, že žena v kamionu už není tak vzácná a neokoukaná"

03.11.2022

Holky a kamiony - to je téma, které v dnešní době není už ničím neobvyklým. Některé ženy si v tomto odvětví postupně nacházejí své místo a jsou krásným příkladem toho, že nejenom muž dokáže dobře řídit náklaďák. Ovšem najít takovou, pro kterou je práce za volantem vším a obří mazlík s návěsem, platem či sklopkou je pro ni parťákem do každého počasí, to už je trochu náročnější. Dnešní rozhovor se bude okolo jedné takové ženy točit. Prozradí vám, jaké to je žít v kamionu, vycházet s kolegy opačného pohlaví, nebo jaké situace můžete za velkým volantem zažít. Dámy a pánové, představujeme vám třiatřicetiletou Verču, blondýnku z Hortimu, kamioňačku a mámu v jednom se srdcem na pravém místě, která se ničeho nebojí a má v truck komunitě své čestné místo.


Ahoj Weru, prozraď nám, jak ses dostala k práci profesionální řidičky. Jaké byly tvé začátky?

Ahoj holky, já mezi auty vyrostla. Táta má dodnes autodopravu, a jakožto správný podnikatel přece koupí své dceři k osmnáctinám auto. Jen měl vlastní styl, koupil pickupa, kterého po cestě rovnou naložil a mě ho slavnostně předal s dodacími listy a slovy: "Máš tři vykládky po Brně, otevírají v šest, když si pohneš, v osm školu stíháš." Pak už to šlo postupně. Z pickupa jsem pak přešla na dodávku.
"Koupil jsem ti dárek k narozeninám!" zaznělo v telefonu v den mých narozenin. Přemýšlela jsem, jestli náhodou neupadl na hlavičku, co to táta teda dotáhne domů. Jasně, dotáhl... vlek na pět palet za dodávku. A tak jsem začala jezdit s "kinder kamionem". Alespoň do doby, než jsem zjistila
, kolik proužků může mít těhotenský test.


Jak dlouho se nyní věnuješ řízení kamionu?

Byl to prostě sen malé Weru s tátou ve velkém autě! Když jsem se vracela po rodičovské dovolené zpět za volant, byla to zase dodávka, ale v autoškole na stole už ležela přihláška pro výcvik skupiny C. Přes dva roky jsem jezdila rozvozy se sólem a prostě jsem se rozhodla, že chci velkou změnu v životě, splnit si svůj sen. Nemám prsa, musím mít velké auto! (smích)
S kamionem jezdím teprve rok. Měla jsem velké štěstí. Táta měl i tandemy a princip couvání je stejný, jen na kamionu máš malou hlavičku, dlouhé tělíčko a láme se to trochu jinak. Ale upřímně, když si ráno zapomeneš vzít prášky na couvání, vypadá to, jako když hodíš hada na zem. (smích)

Pracuješ pro firmu Cargo Hortim. Jak dlouho jsi jejím zaměstnancem?

Já pro firmu Cargo Hortim jezdila defacto už od roku 2018 jako zaměstnanec jejich smluvního dopravce. Tak jako většina z nás, co jezdíme, jsem prošla několika firmami, pro které jsme něco vozili, a já už chtěla mít svůj klid. Viděla jsem tady ty změny, které proběhly vůči řidičům, různé benefity, nový vozový park, full servis a hlavně - ty jsi řidič, problémy řeší dispečer. Takže pro mě to byl takový přirozený postup - jít rovnou tam, kde to znám a vím, že mi tam bude dobře. Nyní jsem rok zaměstnancem přímo firmy Cargo Hortim. Mám tu už svoji druhou rodinu.

"Jsem ráda, že nás žen jezdí stále víc a víc."

Jezdíš hlavně vnitrostátní trasy. Jezdila jsi někdy do zahraničí?

Po rodičovské dovolené jsem si splnila sen a začala jezdit s dodávkou po EU. Bohužel, velice rychle zjistíš, že nejde mít doma malou dceru, ač hlídání máš a zároveň být tak daleko. Navíc ty šílený ,,nonstop párty" kdy závodíš s časem, nespíš, nejíš... Na kamionu už je to o něčem jiným, máš prostě jasně dané pauzy a přes to nejede vlak. Samozřejmě, jsou různé karetní hry a kouzelníci, ale na to my nehrajeme. Takže moje největší dálková je nyní Slovensko.

Dokázala bys našim čtenářům přiblížit svoji práci z pozice ženy?

Já jen děkuji Bohu, že nás jezdí víc a víc. Už to není tolik vzácné a neokoukané. Žena v kamionu opravdu není něco víc než chlap. Dopředu dozadu jezdit zvládneme občas líp jak chlapi, ale vytáhni si tunovou paletu ručním paletovým vozíkem. Natož když jich máš na autě dvacet, to už sakra poznáš. Jasně, máme auto i návěs na měchách. Pak ale přichází chvíle ,,do kopce nevytáhneš, z kopce nezastavíš" aneb sáňky samochodky v akci. A někde se to zastaví, snad.

S jakým tahačem jezdíš? Jsi spokojená nebo by si ocenila jinou značku?

Kdo by odmítl Scanii V8, alespoň 580tku v Topline a ještě manuál. Pár křižovatek a i řadit bych se naučila. Já jezdím se svou srdcovou záležitostí. Mám DAF XF106, 480tku. Jmenuje se Ňaf, rád jezdí z kopce a loví srnky. Za sebou taháme frigo návěs - takové to, co naložíte jedině zezadu a budíte všechny celou noc. (smích)
Frigo je obrovská lednička. Umí topit do +30 stupňů, chladit na nízké plusové teploty nebo naopak zmrazit až do -30 stupňů. Můj návěs umí navíc dvě teploty. Mám dělící příčku. Takže například vepředu si povezu banány v +14 stupních a vzadu tchýni na -18 stupňů. (smích) Vozíme vše, co potřebuje stálou teplotu pro převoz. Většinou potraviny a léky.

Jaký největší náklad jsi zatím vezla?

Nooo meloun? Borůvky to nebudou (smích), ale mám zajímavý zážitek, kdy dojedeš nakládat výjimečně něco jiného, než standardně vozíš a skladník ti řekne: "Tak to otevři z jedné boční strany." Velice vtipná Weru mu s naprostým klidem odpovídá: "To není problém, ale zavřeš to?" Chvilku na mě koukal, pak koukal na návěs. Musela jsem mu napovědět, že je to bedna, která se z boku opravdu otevřít nedá.

"Jezdila jsem s tátou ještě v jiné době. Tehdy k sobě měli řidiči respekt a drželi při sobě."

Zdobíš a upravuješ si nějakým způsobem svůj kamion?

Jasně že jo! Zvládla jsem pověsit záclony a namalovat kola. (smích) Já za všechny větší úpravy na autě vděčím týmu Chalisko a Dadisme. Ti kluci umí nemožné na počkání a zázraky do tří dnů. Mám osvětlenou ceduli se jménem nad postelí, svoje nálepky, osvětlenou polici a terče. Na cestách jsem poznat a jsem za to neskutečně vděčná a hrdá. Jelikož máme auta na operační leasing, tak toho moc udělat nejde. Jen já slovo "nejde" nemám ráda. Vždy najdeš cestu, kudy to jde. Svoje plány ale zatím tajím. Uvidíme, v jaké podobě pojedeme příští rok podpořit děti z dětských domovů na Van & Truck Show sraz pořádaný komunitou kinderkamionaci.eu.

Jak probíhají samotné nakládky a vykládky ve firmách? Pomáhají ti, nebo si děláš vše sama?
Jezdím většinou do logistických center, nakládky a vykládky probíhají přes rampu elektrickým paletovým vozíkem, občas si dáš kardio s ručním paletovým vozíkem. Někde máš zajištěnou vykládku a nakládku, někde musíš ty, protože skladníci nesmí kvůli nařízení BOZP jejich firmy do návěsu. Musím uznat, že legíny a ženský šarm fungují a většinou, když mi nejde něco vytáhnout, objeví se někdo, kdo mi pomůže. Ale stalo se, že mi ruční vozík nezvedl paletu vína, protože byla moc těžká a skladník se mi vysmál, cituji: "Že mám táhnout zpátky ke sporáku, když nejsem schopná dělat svoji práci." Proběhla výměna názorů, nadávek, nechala jsem si zavolat jeho nadřízeného a pak tu paletu hrdinsky vytáhl elektrickým vozíkem. Někdy se člověk v této práci vážně nenudí.

Co tě na tvé práci nejvíc baví?

Svoboda. Jsem sama se sebou na cestách, můžu si zajít na kávu, kdykoliv chci, když mám hlad, najím se. S kolegy na sebe blikáme, když se potkáme, popovídáme si na vykládkách. Já se pořád držím toho, že my řidiči jsme jedna rodina a je úplně jedno, jestli přijedeš dodávkou, sólem nebo kamionem. Jezdila jsem s tátou ještě v jiné době. Tehdy k sobě měli řidiči respekt, drželi při sobě. Když ti bouchlo kolo, hned u tebe ostatní zastavovali a šli ti automaticky pomoct. Dělaly se hromadné grilovačky na parkovišti, povídaly se příběhy z cest. Ani nevíte, jakou jsem měla teď nedávno radost, když jsem pomohla staršímu řidiči na vykládce. Neznal to tam, neuměl ovládat rampu a elektrický paletový vozík taky nebyl jeho kamarád. Pomohla jsem mu, nakonec jsem to za něj i vyložila. Hrozně mi děkoval přede všemi tam... "Nemusíš mi děkovat," řekla jsem. "Já jen vyrostla v době, kdy řidiči byli opravdová rodina na kolech." Na ten jeho úsměv pohádkového dědečka nezapomenu. :)
Neříkám to tu, abych si něco dokazovala, ale doufám v zamyšlení. Tahle práce vám dá spoustu nezapomenutelných zážitků a vzpomínek. Dává mi hrozně moc, ale taky bere. Nejvíce vám sebere čas, proto nepromarněte ani jednu chvíli, kdy můžete být s rodinou, přáteli. Přesto nelituji ničeho, jednou se pro tento život rozhodnete, pohltí vás a už není cesty zpět. Stejně tak je to i v tom motorsportu. Já jsem tu ale šťastná. Žiju život svých snů.

"Připravte se na to, že to není jen o sexy fotkách. Kolikrát budete chtít zahodit klíče, sednout si na patník a brečet."

Jak se k práci staví rodina a přátelé? Jsou pro tebe oporou?

Tady se zase vrátím k té malé Weru s tátou ve velkém autě. Chtěla prostě být jako táta! A to se jí splnilo. Myslím, že zrovna on, ač to neumí dávat najevo, je na mě hrdý. A to je pocit, který nenapíšeš slovy. Občas jezdím na obchod, kde pracuje mamina. To vždy vlítnu do skladu a začnu ječet: "Kde je ta blondýna ze skladu?!" Geny prostě nevyčůráš. Ona se taky ráda chlubí dcerou v kamionu.
Většinu přátel mám v kamioňáckém světě, pár týdnů zpět jsem jela poslední trasu se svým milovaným Tededemem - mým prvním Dafem. Milovala jsem ho, ale musel se vrátit zpět do DAFu, protože skončil leasing. Doteď mám slzy v očích, když si na tu noc vzpomenu. Chalisko udělal "ONE LAST RIDE", obrázek s fotkou Tededema. Tolik lidí to sdílelo, psalo mi, čekali na nás na sjezdech, aby ho naposledy natočili. Posílali mi rozlučková videa, kdy mu naposledy pustili majáky. Přijeli za námi na parkoviště, aby se s námi naposled vyfotili. "Ta holka dala tomu autu duši" - věta, která mi zní v hlavě doteď. Bylo to šílené, neskutečné a naprosto boží od všech. Za to bych tu chtěla ještě jednou moc všem poděkovat.

Jsi už také mámou. Jak tvou práci vnímá dcera?

Moje malá Weru, jak Sandře říkají moji kolegové, má kamiony ráda. Občas se mnou jede do práce a užívá si tu opravdovou dětskou radost ve velkém autě. Byla se mnou na letošním truck srazu a od té doby se pořád ptá, kdy pojedeme zase. Jsou dny, kdy je smutná, že musím odjet na noc, když ji mám u sebe. Naopak, když je u tatínka, posílám ji fotky z cest, sleduje mě přes aplikaci a ve škole se chlubí, jak máma jezdí s kamionem. No a taky když vyjde něco nového z kolekce panenek Baby Born, tak mi nezapomene připomenout, že chodím do práce, aby si mohla koupit novou hračku! (smích)

Měla jsi za svoji karieru řidičky vážnější nehodu? Dávala jsi první pomoc?

Já sama naštěstí ne, ale byla jsem u několika nehod mezi prvními. Jedna, na kterou s úsměvem vzpomínám se stala kousek od Žďáru nad Sázavou. Přede mnou z ničeho nic auto skočilo do pole. Zastavila jsem a utíkala k němu. Řidič připoutaný byl jen v šoku, ale komunikoval. Oběhla jsem to z druhé strany a snažila se zjistit, proč je spolujezdkyně pod palubkou. Pomohla jsem jí vylézt z auta a posadila na zem. Umyla jsem jí obličej, stěžovala si na bolest hlavy a měla žízeň. Při čekání na sanitku kvůli podezření na otřes mozku, jsem začala zkoumat, co se vlastně mohlo stát. V tu chvíli jsem se začala smát. Klučina stále krapet mimo. "Nechceš si natáhnout ty kalhoty a říct, že ti tam vběhla srnka? Buď rád, že ti ho neukousla!" Zasmáli jsme se tomu všichni, počkala jsem na sanitku a s úsměvem jela dál.

Druhá už tak úsměvná nebyla. Jela jsem v noci rozvoz na jižní Moravě a těsně za zatáčkou uprostřed silnice ležela dodávka na boku, druhé auto v poli. Zastavila jsem a vyběhla ven. Křičela jsem po nich, jestli jsou všichni z auta venku. Jeden z nich mi odpověděl, že ano, ale ukázal posunky do tmy "Cyklista" a v tu chvíli ti sakra nastoupí adrenalin. "Volali jste sanitku?" Odpověděl, že ano. Postavila jsem Iveco do zatáčky, nechala ho blikat a svítit tak, aby nás nikdo nesrazil, vzala lékárničku a utíkala k nim. Kluci byli sice v šoku, ale zachovali se skvěle. Cyklistku jsem zabalila do termofolie, stěžovala si na bolest zad a hlavně nohou. Nechtěla jsem s ní hýbat kvůli páteři, ale normálně komunikovala. Moc bych chtěla poděkovat paní, co jako jediná zastavila a zůstala tam s námi do příjezdu IZS. Třeba to bude číst. Ještě bych dodala, že cyklistka neměla helmu, měla na sobě tmavé oblečení, žádná odrazka, natož světlo na kole a sluchátka v uších. Ideální kombinace ve tmě.

Zvládneš si na tahači sama něco opravit, když je potřeba?

Už umím motat drátky, když mě přestane svítit osvětlení kabiny a jsem na to hrdá! (smích) Narovinu, vyměním si žárovku, to je v pohodě. Ale ta malá pojistka vs. delší gelové nehty, to je sakra výzva. Uměla bych zlomit hadici, kdyby mi bouchl měch a dolít si kapaliny. Jinak na tom autě nic neudělám. Doba, kdy jsem se pod autem válela v naftě a hledala, odkud mi to teče je už za mnou. Fajn pocit si pak 14 dní umývat vlasy jarem na nádobí. (smích) Hodně kolegů se holkám vysmívá, jak si jako vymění kolo? Jednoduše, zavolám na pojišťovnu. Pracuji ve firmě, která tyhle služby má. Pokud mám problém, stačí to jen nahlásit.

"Přesto ničeho nelituji, jednou se pro tenhle život rozhodnete, pohltí vás a už není cesty zpět. Stejně tak je to i v tom motorsportu."

Máš nějaké tipy, jak si udělat zdlouhavou práci za velkým volantem příjemnější?

Tak samozřejmě nejlepší je příjemná mužská společnost přímo v kabině. Jenže to většinou bohužel dopadá tak, že mi sní svačinu, u toho nadrobí na podlahu, pořád se tomu chce čůrat, a jak mi začne přestěhovávat věci v autě, tak je konec. V hlavě už mám jen myšlenky, jestli by se nevešel do koše na palety, co je pod návěsem. (smích)

Většinou si po nocích hodně voláme. Společné cesty jsou úplně super, když nás jede víc stejným směrem. Někdo kouká na filmy, nebo si pouští audioknihy, mě to ale uspává.

Je něco, co ti na tvé práci vadí? Existuje něco, co by si změnila?

Když pominu, že bych velice ocenila vzájemnou toleranci a respekt s ostatními účastníky silničního provozu - kdo jezdí, ví, co tím myslím, Tak bych velice ráda šla ve velkém logistickém centru na dámský záchod. Ano, i v roce 2022, kdy jezdí opravdu hodně žen, musí člověk chodit čůrat pod návěs nebo najít nejbližší keř. Dámské záchody jsou jen pro zaměstnance, nebo od nich záhadně nikdo nemá klíč. A na pánský nechceš, věřte mi, byla jsem tam. Nejvíce mě mrzí, že ta doba na cestách je opravdu jiná. Občas jsem vůbec ráda za opětovaný pozdrav. Nebo někdo vysype paletu na vykládce, jdu mu pomoci to dát dohromady a ostatní koukají, jestli jsem normální. Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální, ale rodina by měla vždy stát při sobě a pomáhat si.

Jak se k tobě muži staví jakožto k ženě, co řídí kamion? Setkala jsi se někdy s kritikou, podceňováním, nebo třeba až přehnaným obdivem?

Hele představte si, že jste chlap a čekáte v autě, než vyložíte. Znuděně sledujete, jak přijel Daf... Vyleze z něj hubená blondýna v legínách. Projde vám s úsměvem kolem auta. Vrátí se, a dokonce zacouvá rovně na rampu. Odpovíte si? (smích)
Upřímně mě úplně vnitřně nenaplňuje to, že mi chlapi koukají na zadek, který ani nemám. Víc mě potěší, když mi někdo z kluků zavolá: "Tyjo, byl jsem na vykládce a ptali se mě, jestli neznám nějakou blondýnu s kamionem. Dojela sem, nacouvala přes ruku, vyložila sama a bez řečí, zasmáli jsme se a zase odjela. To jsi byla ty, že?" Zanecháš tam dobrý dojem a hlavně ukážeš, že i ženská sem patří. Raději budu špinavá, mokrá víc než obvykle, ale svoji práci si udělám sama, než stát u auta stylem jsem tu, zblázněte se ze mě.
Občas to stojí bolavá záda, propocené tričko, špinavé ruce a zlomený nehet. Jezdím na frigu, nevyhnu se výměně palet. Než vyházím všechny palety z návěsu a natahám je do košů, jsem mokrá úplně všude. Hlavně - sotva otevřete paletový koš, jste na parkovišti najednou hned sami. Nechci pomoct, vybrala jsem si to, patří to k tomu. Ale kolega, co sedí v autě vedle se slovy: "No jooo, ono se musí i pracovat, ne se jen fotit u auta," ti náladu úplně nezlepší. Bohužel, pověst holek za volantem taková je. Pomoct nechci ani dnes. Jen od té doby mám sluchátka v uších a poslouchám písničky. Nic neslyším a jsem v klidu. (smích)

"Ta holka dala tomu autu duši - věta, která mi zní v hlavě doteď."

Teď otázka z naší branže - jaký je tvůj vztah k motorsportu? Zkoušela si někdy závodit?

Já závodila maximálně v okresním přeboru odrostlejších puberťáků, když nám schla barva na řidičáku a každý měl svoji Filetu (Felicii) nebo Fanouše (Favorit). Lítali jsme po polních cestách, silnicích, jezdili jsme závody do Deblínského kopce. V zimě se jezdilo na letiště tahat ručku ve sněhu. Páni! Chybí mi ten bezstarostný život, kdy jsem jen přemýšlela, kde vezmu peníze na další benzín. Jediný, komu to vydrželo, je Mára Sedláček, který jezdí hlavně závody do vrchu a sranda rally. Teď si splnil sen, o kterým se mu snad ani nezdálo a dovezl si domů Mitsubishi Lancer Evo. Tak pokud se někde nezabije, věřím, že o něm ještě uslyšíme. Ale tak známe ho. Raději mrtvý než druhý. (smích)

Máš nějaký svůj velký sen nejen v kamionové dopravě, ale i v osobním životě?

Můj sen malé Weru, se mi před rokem splnil. Jezdím s velkým autem. Prsa mi do toho snad dorostou. (smích)
Zeptejte se kohokoliv z mé rodiny na kolech, nikdo z nás nepotřebuje mnoho. Jsme zvyklí žít v autě, zvyklí na samotu. Většina z nás je tolikrát zrazena normálním životem, že už se bojí normálně žít. Mluvím sice za sebe, ale myslím si, že se v tom najde víc lidí. Nepotřebuji, aby mě někdo živil, staral se o mě ve smyslu obskakování. Jediné, o čem doopravdy každý z nás sní, je mít někoho, kdo vás má upřímně rád, kdo tu bude kdykoliv pro vás. Budete v něm mít oporu, když se zrovna nedaří. Nelžete nám a neslibujte, co nedokážete splnit. Jsme sprostí, ale o to víc upřímní. Přeji každému z mé rodiny na kolech, aby na něj doma čekal jeho splněný sen. Jeho tým. Někdo, kdo s vámi chce být
, ať už se děje cokoliv. Nejen v tom virtuálním světě, tak aby to vypadalo před ostatními, ale najít někoho, kdo by pro vás dýchal...

"Budete sice špinavé, zpocené, ale nakonec na sebe budete hrdé, že jste to dokázaly."

Co bys vzkázala ženám, které by chtěli začít jezdit kamionem?

Musíte sbalit kamioňáka a začněte jezdit ve dvojce. Minimálně když někam zajedete blbě, zvládne to vycouvat zpět. (smích) Ale holky, minimálně si to alespoň vyzkoušejte. Připravte se, že to ale není o sexy fotkách u kamionu. Kolikrát budete chtít zahodit klíče, sednout na patník a brečet. Věřte mi, že pokud něco podělá chlap, nikdo se mu nevysměje tolik, jako když se to povede ženské a ještě k tomu blondýně. Nikdo se vás nezastane, budou jen čekat, jak to dopadne. Přesně to jsou ale chvíle, kdy to nikdy, nikdy nesmíte vzdát! Vycouvat se dá vše. Naučíte se otočit na nesmyslných místech. Budete proklínat dispečera při nakládce, budete špinavé, zpocené, ale nakonec na sebe budete hrdé, že jste to dokázaly. Jo a buďte v klidu, sice jsem už mockrát slyšela, jak se holky v kamionu nemyjí a smrdí. Opravdu chodíme pravidelně do sprchy, nestojíme v dešti před kamionem.

Chtěla bys na závěr něco dodat, případně něco vzkázat našim čtenářům?

Věřím v to, že tento rozhovor každý přečte s nadhledem a úsměvem, s jakým já jsem ho psala. Moc děkuji holkám za tuto možnost.

I my děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu najetých kilometrů bez nehod. Tým #HOLKAZAVOLANTEM